OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Duše nového stroje“ neznamená pouze název debutového alba této americké metalové legendy, ale zároveň plně symbolizuje i jeho nosnou myšlenku, nebo chcete-li ideové poselství. V době, kdy se death metal již dávno stal dospělým členem rozrůstající se rodiny kovových subžánrů a hlasitě klepal na bránu metalového mainstreamu, se postupně objevovaly čím dál odvážnější pokusy o oživení stále ještě velmi ortodoxního směru tvrdé kytarové muziky. Jednou z kapel, které se to povedlo a jejíž styl se postupně transformoval ve svébytný žánr, byla i čtveřice FEAR FACTORY.
Zrod jejich šokujícího debutu však nebyl vůbec jednoduchý. Když kapela začala v roce 1991 nahrávat s tehdy ještě nepříliš známým producentem Rossem Robinsonem album „Concrete“, všechno se zdálo být dobře připravené pro očekávaný úspěch, jež se měl po dovršení celého procesu záhy dostavit. Osud tomu však chtěl jinak. Skupina po sporech pramenících z nespokojenosti s podmínkami uvedenými v nahrávacím kontraktu od všech původních dohod ustupuje. Za pár měsíců se však opět zavírá do studia a tentokráte pod dohledem Colina Richardsona a s pozměněným názvem na „Soul Of A New Machine“ konečně vypouští do světa svojí vytouženou nahrávku.
Death metal tvořil v počátcích tvorby FEAR FACTORY výrazně dominantní složku, avšak již od úvodní nelítostné skladby „Martyr“ je jasné, že jej skupina nehodlá předvádět v jeho ustálené a tradiční podobě. V žilách jim vždy kolovala i silně melodická krev, což sice syrově znějící Cazaresova kytara příliš nereflektovala, ale Bellovy vokální polohy už rozhodně ano. Je zřejmé, že skupina měla už hned na svém debutu jasné stylotvorné ambice a tyto hodlala i náležitě naplňovat. Na svoji dobu naprosto nezvyklé zapojení čistých pěveckých poloh zapůsobilo jako blesk z čistého nebe a přestože se ve své podstatě nedalo hovořit o nějaké veliké revoluci, v těchto hudebních sférách se doposud jednalo prakticky o neslýchaný prvek. Ten se postupem času vypracoval v nezaměnitelný trademark amerických, který tak fantasticky rozpracovali o tři roky později na albu „Demanufacture“. Důraz na silně melodické refrény jim však nechyběl ani na prvotině. Jednoduchý vzorec tvořící brutální vokály ve slokách a chytlavý refrén, aplikovali především ve skladbách, z nichž se staly i úspěšné koncertní hity. Zatímco v úvodní „Martyr“ se omezují na jednoduchou deklamaci úderných sloganů, ze „Scapegoat“ se okamžitě stala hymna právě se rodícího žánru. Hopsavý rytmus explodující v téměř, ač to může znít až bizarně, stadiónovém refrénu, je možná i nejvýraznějším kusem z nahrávky. Nevídanost spojení zaobalení ryze hitového nápěvu death metalovou slupkou byla na počátku devadesátých let neoddiskutovatelná.
Co však, kromě postupného vytržení z death metalových kořenů a přesazení do půdy zorané vlastnoručně vytvořeným stylem, už FEAR FACTORY na dalších nahrávkách nikdy nezopakovali, je i specifická chladná atmosféra podobná filmům zvěstujícím neradostnou blízkou budoucnost. Ostré a syrové kytarové riffy vytvářejí odlidštěnou zvukovou hlubinu, z jejíž útrob znějí schizofrenní vokály Burtona C. Bella. Střídání zlověstně útočných a naléhavě znějících zpěvných poloh jakoby symbolizovalo pomyslný souboj dobra se zlem. Jak si FEAR FACTORY představují výsledek tohoto nikdy nekončícího boje napoví jak závěr alba, který se po vyvrcholení v podobě skvělého písňového dvojbloku „Lifeblind“ a „Scumgrief“ už nese zcela v intencích dobového a postupem času i lehce nudícího death metalu, včetně některých čistě žánrových záležitostí („Desecrate“, „Manipulation“), tak i neradostné a nekomplikované texty. V četných rozhovorech, následujících prakticky okamžitě po uvedení alba na trh, zmiňovanou zálibu ve válečných a sci-fi filmech připomene vtipně vložená militantní modlitba z Kubrickovy „Olověné vesty“ („Crisis“) anebo výmluvný citát vypůjčený ze snímku „Blade Runner“, použitý ve skladbě „Flesh Hold“.
Spojení FEAR FACTORY a Colin Richardson se tedy nakonec ukázalo být osudovou záležitostí. Co se dělo o tři roky později je už samozřejmě jiná kapitola. K té by však nikdy nedošlo, nebýt prvního skvělého kroku, který kapela udělala s tímto albem. To možná v přehrávačích většiny fanoušků amerických netráví tolik času, jako jejich pozdější počiny, avšak stále představuje nahrávku s minimálními příznaky stařecké demence. Že to FEAR FACTORY na tehdejší stále ještě silně konzervativní metalové poměry myslí s experimenty vážně, dokázali hned o rok později v podobě remixů některých skladeb ze „Soul Of A New Machine“, jež vyšly pod názvem „Fear Is The Mindkiller“. Ani materiál pořízený za asistence Rosse Robinsona se neztratil. Když se v roce 2002 skupina dočasně rozpadla, okamžitě a bez jejího souhlasu vychází „reedice“ „Concrete“. Nahrávka ukazuje syrovější a neurvalejší podobu skladeb ze „Soul Of A New Machine“ a i navzdory nepříliš velikému nadšení tehdejších členů skupiny představuje velice pozoruhodný důkaz vývoje, jakým si kapela prošla pod Richardsonovým dozorem.
Duše nového stroje je i duší nového žánru. FEAR FACTORY na svém debutu výborně míchají death metalovou tvrdost s chytlavými melodickými refrény. Mohutný nádech před jeho fantastickým následovníkem.
Burton C. Bell
- vokály
Dino Cazares
- kytara
Andrew Shives
- basa
Raymond Herrera
- bicí
1. Martyr
2. Leechmaster
3. Scapegoat
4. Crisis
5. Crash Test
6. Flesh Hold
7. Lifeblind
8. Scumgrief
9. Natividad
10. Big God / Raped Souls
11. Arise Above Oppression
12. Self Immolation
13. Suffer Age
14. W.O.E.
15. Desecrate
16. Escape Confusion
17. Manipulation
Genexus (2015)
The Industrialist (2012)
Mechanize (2010)
Transgression (2005)
Archetype (2004)
Hatefiles (2003)
Digital Connectivity (2002)
Concrete (2002)
Digimortal (2001)
Obsolete (1998)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Demanufacture (1995)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Soul Of A New Machine (1992)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 55:13
Produkce: Colin Richardson
Studio: Grand Master, Ltd., Hollywood (USA)
Nádherný debut, ktorý sa stal základným kameňom úspechu FEAR FACTORY, pričom už tento album obsahoval všetko, čo neskôr privedené do dokonalosti urobilo z tejto kapely prvoligových hráčov. "Soul Of A New Machine" bol dôležitý nielen pre skupinu, ale stal sa prelomovým a trendsetterským aj pre celú metalovú scénu. Začiatok deväťdesiatych rokov minulého storočia na extrémnej metalovej scéne sa mi spája s dvoma takto dôležitými albumami. Okrem "Soul Of A New Machine" to bol aj "Contradictions Collapse" od MESHUGGAH.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.